Tobruk: Peklo v písku

Písek mi skřípe mezi zuby, potím se jako kůň a v uších mi hučí kanonáda. Už několikátý den se tu u Tobruku snažíme udržet pozice proti Rommelovým tankům. Krysy pouště, jak jim říkáme. Ale spíš my jsme tu jako krysy, schovaní v dírách a čekající na další útok.

Pamatuju si, jak jsme se sem dostali. Plni elánu a odhodlání, že ukážeme těm Němcům, zač je v Africe horko. Ale realita je krutá. Horko je tu nesnesitelné, voda je vzácná a jídlo dochází. A k tomu neustálé ostřelování a nálety.

Vzpomínám si na kluky z mé čety. Většina z nich už je po smrti. Franta, ten vtipálek, co pořád dělal legrácky. Pepík, tichý kluk z Moravy, co se pořád modlil. A Olda, nejstarší z nás, co nám vyprávěl o první světové válce. Všichni jsou pryč.

Dnes ráno jsme vyrazili do protiútoku. Museli jsme zničit německý tank, který ohrožoval naše pozice. Podařilo se nám ho zničit, ale za jakou cenu! Kolik z nás tam zase padlo? A já jsem dostal střepinou do břicha.

Ležím teď v písku a cítím, jak ze mě odchází život. Kolem mě se ozývají výstřely a výbuchy. Je mi zima a bojím se. Bojím se, že už nikdy neuvidím svou ženu a děti. Bojím se, že umřu v zapomenutí, daleko od domova.

Ale pak si vzpomenu na kluky, co padli vedle mě. Na Frantu, Pepíka a Oldu. A na všechny ostatní, co tu bojovali a umírali. A vím, že jejich oběť nebyla marná. Vím, že jsme tu bránili něco důležitého. Bránili jsme svobodu a demokracii.

A tak umírám s vědomím, že jsem udělal, co jsem mohl. A že jsem byl hrdý na to, že jsem mohl bojovat za svou zemi.