RAF 313

Život ve 313. peruti RAF: Jak jsme létali za krále i vlast

Říkají nám hrdinové. Ale my jsme byli prostě kluci, co nechtěli stát stranou, když šlo o všechno. Já jsem byl jedním z těch, co měli to štěstí, nebo smůlu — jak se to vezme — že se dostali k 313. československé peruti RAF. A jestli chceš slyšet, jak to tehdy chodilo, tak poslouchej...

Z protektorátu do Anglie

Když Hitler sežral půl Evropy a my jsme přišli o republiku, věděli jsme, že tady už moc parády nenaděláme. Tak jsme zdrhli. Kdo mohl, utíkal přes Polsko, přes Francii, někdo se dostal až do Anglie. A právě tam se začala psát naše nová kapitola.

313. peruť vznikla oficiálně 10. května 1941 na základně Catterick. Byli jsme třetí čistě československá stíhací peruť v rámci britského Královského letectva – RAF. Společně s 310. a 312. perutí jsme tvořili takovou malou československou letku v exilu.

Spitfiry, naše lásky

Naším nejvěrnějším společníkem ve vzduchu byl Supermarine Spitfire – král nebes. Ze začátku jsme lítali na Mk I, později jsme dostali novější modely – Mk V a nakonec i Mk IX. Krásný stroj, ladný jako baletka, ale tvrdý jako chlap. Jakmile se ozval Merlin, ten motor, tak jsi věděl, že máš sílu v rukou.

Tréninky byly tvrdý. Britové nás brali vážně, ale taky nás nešetřili. Museli jsme se naučit jejich postupy, navigaci, radioprovoz – všechno. Ale protože většina z nás už měla zkušenosti z Francie, a někteří i z bojišť v Polsku, nebyli jsme žádná ucha.

Vzdušné souboje, doprovody, útoky

Naše hlavní práce? Doprovod bombardérů nad okupovanou Evropu, ofenzivní sweepy – česky řečeno: naletět nad Francii, najít Němce a rozdat si to s nima – a občas i útoky na pozemní cíle. Nebylo to jen hrdinství – byla to i rutina. Každý den bylo třeba letět, být připravený na všechno a hlavně – vrátit se.

Pamatuju si na jednu misi nad Francii, doprovázeli jsme bombardéry a najednou – „Bandits! 9 o'clock high!“ – a už se to řezalo. Bf 109 nám šli po krku jako vosy na med. Tenkrát jsme to zvládli, ale ne každý měl takové štěstí.

Kluci, co to nedali

Někteří z nás se nevrátili. Mnoho. Naše jména najdeš na památníku v Runnymede nebo na náhrobcích v Brookwoodu a jinde po Anglii. Ale nezapomněli jsme na ně. Vždycky, když jsme večer seděli v baru s pintou v ruce, vzpomněli jsme si. Někdy se zpívalo, jindy jen mlčelo.

Konec války? A co dál?

Když válka skončila, vrátili jsme se domů jako hrdinové. Ale jen na chvíli. Přišel únor 1948 a z hrdinů byli zrádci. Komunisti nás zavřeli, nenechali nás létat, vzali nám hodnosti, někdy i rodiny. Ale to už je jiný příběh...

A dnes?

Dnes se na nás možná zase trochu vzpomíná. Jsou památníky, knihy, filmy. Ale já ti říkám – 313. peruť nebyla o mýtech. Byla o odvaze, kamarádství, a o tom, že když jde do tuhého, musíš zvednout čumák Spitfiru a jít do toho naplno.

Ať už jsme byli kdekoliv – v nebi nad Anglií, Francií nebo v přístřešku někde na základně – vždycky jsme věděli, proč bojujeme. Ne za slávu. Ale za domov.